ČESKÁ SPOLEČNOST PRO HUDEBNÍ VĚDU
ve spolupráci s Národním muzeem – Českým muzeem hudby, Katedrou hudební teorie HAMU
a
s finanční podporou Ministerstva kultury ČR a Nadace Českého hudebního fondu pořádá
Mezinárodní Výroční konferenci 2019
15. – 16. listopadu 2019, České muzeum hudby, Karmelitská 2, Praha 1, Malá Strana
Skladatelská generace 1920-1930
Aktuální výsledky muzikologického výzkumu
Program Mezinárodní výroční konference ČSHV 2019
Pátek 15. listopadu 2019
9.00-9.30 prezence účastníků
9.30 zahájení konference
I. Skladatelská generace 1920-1930 (1)
předsedající: Lenka KŘUPKOVÁ
9.35-10.00 Miloš HONS (Praha, Katedra hudební teorie HAMU): Karel Janeček v názorech a tvůrčích poetikách jeho žáků
10.00-10.30 Jiří BEZDĚK (Praha, Katedra hudební teorie HAMU): Vokální a symfonická podstata Vokální symfonie Vladimíra Sommera
10.30-11.00 Pavel SÝKORA (Brno): Ctirad Kohoutek a jeho přístup k novodobým kompozičním technikám, zejména dodekafonii
11.00-11.30 Slávka KOPČÁKOVÁ (Prešov, Inštitút estetiky a umeleckej kultúry FF PU): Medzi minulosťou a súčasnosťou slovenskej hudby – Ladislav Burlas
11.30-11.45 přestávka
II. Skladatelská generace 1920-1930 (2)
předsedající: Jiří SEHNAL
11.45-12.15 Eva VIČAROVÁ (Olomouc, Katedra muzikologie FF UP): Skladatelská generace 1920–1930 a duchovní hudba
12.15-12.45 Eliška ANDRŠOVÁ (Praha, Ústav hudební vědy FF UK): Příběh Jeronýma Pražského ve skladbě Svatopluka Havelky
12.45-13.15 Miloš ZAPLETAL (Opava, Ústav historických věd FPF SlU): „Fysiologická hudba“ a česká hudební kritika dvacátých let
13.15-14.30 polední přestávka
III. Diskusní panel Současný stav a koncepční perspektivy dalšího vývoje oboru hudební věda
moderátor: Petr LYKO
14.30-16.00 Jan BAŤA (Praha, Ústav hudební vědy FF UK)
Roman DYKAST (Praha, Ústav dějin umění AV ČR, v. v. i.)
Tomáš JEŘÁBEK (student, Brno, Ústav hudební vědy FF MU)
Petr KALINA (Brno, Ústav hudební vědy FF MU)
Matěj KRATOCHVÍL (Praha, Etnologický ústav AV ČR, v. v. i.)
Lubomír TYLLNER (Praha, Etnologický ústav AV ČR, v. v. i.)
Jan VIČAR (Praha, Katedra hudební teorie HAMU / Plzeň, Katedra hudební výchovy a kultury PedF ZČU)
Václav VRANÝ (Český rozhlas Vltava)
16.00-16.15 přestávka
IV. Studentská vědecká soutěž ČSHV 2019
předsedající:
16.15-17.45 Prezentace finalistů Studentské vědecké soutěže ČSHV 2019
18.00 Koncert Sojkova kvarteta (Martin Kos – 1. housle; Martin Kaplan – 2. housle; Josef Fiala – viola; Hana Vítková – violoncello)
19.00 Společenský večer
Sobota 16. listopadu 2019
9.00-10.00 Valná hromada členů ČSHV
10.00-10.20 Vyhlášení výsledků Studentské vědecké soutěže ČSHV 2019
V. Nové výsledky výzkumu českých muzikologů
předsedající: Marc NIUBO
10.20-10.50 Petr KALINA (Brno, Ústav hudební vědy FF MU): Pojetí hudební slavistiky u Volodymyra Hošovského
10.50-11.20 Lubomír TYLLNER (Praha, Etnologický ústav AV ČR, v. v. i.): Volodymyr Hošovskyj (1922-1996) a nenaplněná idea univerzálního písňového katalogu
11.20-12.00 přestávka
VI. Skladatelská generace 1920-1930 (3)
předsedající: Jan BAŤA
12.00-12.30 Karel STEINMETZ (Ostrava, Katedra hudební výchovy, PedF OU): Ostravští skladatelé generace 1920-1930
12.30-13.00 Vít GREGOR (Praha, Katedra hudební výchovy PedF UK): Čestmír Gregor – skladatelův odkaz
13.00-13.30 David KOZEL (Ostrava, Katedra hudební výchovy, PedF OU): Principy mytologického myšlení jako interpretační model hudby 20. století
13.30 zakončení konference
Mezinárodní výroční konference ČSHV 2019 se koná ve spolupráci s Národním muzeem – Českým muzeem hudby. Akci finančně podpořilo Ministerstvo kultury ČR a Nadace Český hudební fond.
Abstrakty referátů
Eliška ANDRŠOVÁ (Ústav hudební vědy FF UK Praha): Příběh Jeronýma Pražského ve skladbě Svatopluka Havelky
Celovečerní vokálně-orchestrální skladba Jeroným Pražský představuje zásadní dílo v tvorbě hudebního skladatele Svatopluka Havelky (1925-2006). V roce 1416 odsoudil kostnický koncil Mistra Jeronýma Pražského k upálení na hranici. Obhajoba Mistra Jeronýma Pražského však zaujala jednoho z účastníků koncilu Poggia Braccioliniho natolik, že o této situaci sepsal rozsáhlý dopis Leonardu Brunimu z Arreza, ve kterém obdivně popisuje Mistra Jeronýma Pražského jako vzdělaného člověka, a pochybuje nad správností jeho soudu. Tento dopis se stal hlavním textovým podkladem Svatopluka Havelky, který svou nejrozsáhlejší hudební skladbu dokončil v roce 1984. V tomto konferenčním příspěvku budeme bádat nad průniky tohoto historického námětu s Havelkovou skladbou.
Jiří BEZDĚK (HAMU Praha): Vokální a symfonická podstata Vokální symfonie Vladimíra Sommera
Použijeme-li přívlastek vokální, je zřetelné, že se týká hudby, jejíž provozovací aparát je hlasový. V přeneseném slova smyslu to také může znamenat „instrumentální, jehož vlastnosti jsou původem hlasové“. Můžeme tedy mluvit o vokálním původu melodie, polyfonie, formy, tektoniky, kinetiky, dokonce i barvy. U přívlastku „symfonický“ je situace poněkud jiná. Asi málokdo pochybuje o tom, že symfonická skladba je především pro orchestr. Přece jen však cítíme, že přívlastek „symfonický“ přináší informaci o větší závažnosti hudebního sdělení než přívlastek „orchestrální“. Původ slova symfonický je ze slova „symfonie“, což obvykle zjednodušeně řečeno znamená – sonátový cyklus pro orchestr, tedy nejvyšší stupeň cyklické soudržnosti vícevětého celku pro orchestrální těleso. Další příměs do chápání slova „symfonie“ přinesl např. Dmitrij Šostakovič se svým slavným výrokem, že „symfonie musí obsahovat celý svět“. Odpovídala mu jeho tvorba, která však nedisponovala vždy velkým orchestrálním tělesem (především v symfoniích 11-14), naopak uplatňovala navíc vokální složku, která zpívala závažné texty ruské moderní poezie. Pokusíme-li se hlouběji vnímat slovo „symfonický“ dnes, neunikne nám, že jeho smysl okupuje více poukaz k závažnému sdělení nad poukazem k jeho intrumentáriu. Sommerův chef-d’oeuvre je dílem symfonickým nejen pro velký provozovací aparát, ale pro svůj existencionalistický obsah, tážící se po smyslu života a smrti v době konce let 50. a začátku let 60. ve Východním bloku. Závažný obsah je sdělen prostřednictvím symfonické, tedy beethovensky disciplinované formy, kterou autor pojal jako jedinou možnou pro sdělení svého velkého poselství. Tím odpovídáme, proč a čím je Sommerova skladba „symfonií“. V duchu výše uvedené úvahy se též zamyslíme, proč je „vokální“. Zjistíme, že nejenom vokálním aparátem, ale i přítomností vokálních forem, na několika místech i vokální melodikou instrumentální složky, dokonce i jakousi vokalizací instrumentace symfonického tělesa.
Vít GREGOR (Pedagogická fakulta UK, Praha): Čestmír Gregor – skladatelův odkaz
Hudební skladatel, publicista organizátor hudebního života Čestmír Gregor (1926-2011) patří ke generaci, jež zahájila svou činnost po 2. světové válce. Dobu studií prožil v rodném Brně, později přesídlil do Ostravy, kde je nerozborně spjat s Čs. rozhlasem a od poloviny 70. let působil v Praze. Jeho obsáhlé dílo zpočátku navazuje na tradice české hudby, záhy zpracovává vlivy avantgardy, aby se během 60. let dopracoval ke svému osobitému výrazu. V tomto příspěvku se pro časovou omezenost věnuji především skladatelově osobnosti, jeho myšlení a cítění, z něhož vyrůstají jeho kompoziční principy.
Miloš HONS (HAMU Praha): Karel Janeček v názorech a tvůrčích poetikách jeho žáků
Karel Janeček patřil mezi významné osobnosti české hudby minulého století. Proslul jako člověk, který položil základy české moderní hudební teorie. Jako skladatel obětoval osobní kariéru pedagogické činnosti na AMU od jejího založení v roce 1946. Již jako profesor skladby na Pražské konzervatoři měl moderně smýšlející žáky (Vladimír Sommer, Radim Drejsl, Miloslav Nedbal), které zapojoval i do své badatelské činnosti. Pouhé dva roky po otevření AMU absolvovalo v období 1948-1952 Janečkovu výuku pět studentů skladby – Jindřich Feld, Viktor Kalabis, František Kovaříček, Evžen Illín a Lubor Bárta. Od počátku působení na HAMU Janeček usiloval o moderní koncepci hudebně teoretického vzdělání. Na jejím vrcholu stál předmět s názvem nauka o skladbě, který byl určen pro skladatele a dirigenty. Šlo v podstatě o skladatelsko-dirigentskou alternativu předmětu rozbor skladeb, ve kterém se analytická pozornost zaměřovala zejména na melodiku, harmonii a tektoniku. Janeček tak při výuce prakticky aplikoval, formuloval a ověřoval poznatky a principy ze svých budoucích významných spisů o melodice, základech moderní harmonie a hudební tektonice. Touto výukou prošlo množství budoucích významných skladatelů, dirigentům a teoretiků, kteří z Janečkových názorů těžili ve své vlastní tvůrčí práci. Reprezentativním příkladem Janečkova silného vlivu je skladatel Jan Klusák; umělec, v jehož hudebním myšlení a tvůrčí práci je silně zastoupen racionální aspekt. O tom svědčí jeho inklinace k seriální metodě, kterou celý život promýšlí, rozvíjí, která se mu stala bytostně vlastní. Na formování tohoto typu tvůrčí poetiky se bezpochyby spolupodílel Janeček svou pedagogickou činností, hlubokým analytickým pohledem nepoznamenaným dobovými předsudky a povrchním přístupem.
Petr KALINA (Brno, Ústav hudební vědy FF MU): Pojetí hudební slavistiky u Volodymyra Hošovského
Referát stručně představí život a odbornou činnost ukrajinského hudebního folkloristy Volodymyra Hošovského (1922-1996), absolventa Univerzity Karlovy, který byl po celý život ve spojení s českou muzikologií a jejími představiteli. Příspěvek se dále zaměří na Hošovského pojetí synkretické disciplíny Hudební slavistika, na jeho analytickou metodu slovanského hudebního folklóru vedoucí k určení archetypů a konstituování prototypů melodicko-rytmických struktur lidových písní slovanských národů.
Slávka KOPČÁKOVÁ (Inštitút estetiky a umeleckej kultúry, Filozofická fakulta Prešovskej univerzity): Medzi minulosťou a súčasnosťou slovenskej hudby – Ladislav Burlas (*1927)
Ladislav Burlas (*1927) patrí medzi popredné osobnosti slovenskej hudobnej kultúry a vedy druhej polovice 20. storočia. Reprezentuje najtalentovanejšie a najkomplexnejšie osobnosti svojej generácie, ktoré výrazne formovali slovenskú hudobnú kultúru, vedu a školstvo počas celej druhej polovice 20. storočia a tiež v nasledujúcich dvoch dekádach 21. storočia. Radíme ho k osobnostiam komplexným, ba až typu unitas multiplex, v personálnej únii spájajúcich viaceré odborné kompetencie a záujmy (umelec, vedec, pedagóg, organizátor). Cieľom príspevku je predstaviť príslušníka generácie tvoriacej most medzi hudobnou modernou, povojnovou avantgardou a postmodernou, vykresliť ho ako veľmi špecifického, pragmatického, erudovaného a pritom humánne cítiaceho hudobníka.
David KOZEL (Katedra hudební výchovy, Pedagogická fakulta Ostravské univerzity): Principy mytologického myšlení jako interpretační model hudby 20. století
Neomytologismus v hudbě označuje kulturní tendenci umění 20. století, reinterpretující základní principy původního mytologického myšlení člověka v novodobém hudebním vyjadřování. Neomytologické evokování mýtu a mytologického myšlení v hudbě se nedotýká pouze oblasti námětové a symbolické, možná souvislost se nachází v oblasti základních principů hudebního myšlení a prostředků hudebního vyjadřování. V principech některých postupů kompozičního myšlení 20. století, terminologii a hudebních poetikách lze nalézt názvuky mytologické uvažování v nových kontextech a významech. Mezi neomytologické principy lze uvést např. opakování, kontrast, vertikální čas, koláž. Skladatelský přístup k neomytologismu je vědomý ve smyslu práce s kulturně zakořeněným významem, může ale obsahovat i nevědomou oblast (intuice). Příspěvek shrnuje dosud publikované výsledky práce autora v uvedené oblasti a kriticky nastiňuje možnosti dalšího zkoumání vztahu mýtus – hudba.
Karel STEINMETZ (Pedagogická fakulta, Ostravská univerzita): Ostravští skladatelé generace 1920-1930
V příspěvku se autor snaží vystopovat společné rysy v tvorbě skladatelů Miroslava Klegy (1926-1993), Čestmíra Gregora (1926-2011), Karla Kupky (1927-1985), Vladimíra Svatoše (1928-2011) a Jaromíra Dadáka (1930).
Pavel SÝKORA (Brno): Ctirad Kohoutek a jeho přístup k novodobým kompozičním technikám, zejména dodekafonii
Referát vychází z připravované monografie o instrumentální tvorbě Ctirada Kohoutka (1929-2011), kterou vydává Janáčkova akademie múzických umění v Brně. Od druhé poloviny 50. let studuje Kohoutek avantgardní kompoziční techniky, nejprve dodekafonii, později též aleatoriku a témbrovou hudbu. Tyto postupy vnáší nejen do svých skladeb, ale zpracovává je též teoreticky (např. Novodobé skladebné směry v hudbě, 1965). Nové techniky nepřijímá dogmaticky, ale uplatňuje je v rámci tradičních kompozičních systémů, zejména kontrapunktu – sám hovoří o imitačně-kánonické technice. Projevuje se to např. neortodoxním přístupem k řadě, kterou pojímá spíš melodicky, např. prostřednictvím opakování tónů, využitím sekvencí apod. V rámci aleatoriky inklinuje k evropskému typu tzv. „malé aleatoriky“, v jeho terminologii se jedná o princip aleatorně-aproximativní. Zajímavostí je dobová odvaha uplatnit aleatoriku též ve skladbách pro děti (klavírní cyklus Loutkové scény). Prvky témbrové hudby se výrazně projevují ve skladbách pro klávesové nástroje (Rapsodia eroica pro varhany, 1963, Invence pro klavír, 1965), zejména využitím clusterů – nabízí se srovnání s Ligetiho Volumina (1962). Uvedené styly budou dokumentovány na ukázkách z Kohoutkovy tvorby počínaje Suitou romantica (1957) až přibližně do poloviny 60. let, kdy začíná tvořit pomocí projektové kompoziční metody. Pozornost bude věnována též jeho terminologii, např. pojmu „serijní“.
Lubomír TYLLNER (Praha, Etnologický ústav AV ČR, v. v. i.): Volodymyr Hošovskyj (1922–1996) a nenaplněná idea univerzálního písňového katalogu
Diskuse o uspořádání lidových písní systematicky sbíraných od počátku 19. století nevyhnutelně vedla k otázce jejich uspořádání a vyhledávání příbuzných či vzdálených textových a melodických variant. Jako podstatně obtížnější se jevilo uspořádání podle hudebního obsahu písní. U většiny národů, kde sběr písní dospěl k značnému množství zápisů, byly vytvářeny různé systémy hudebního uspořádání. Postupem doby docházelo k mezinárodně organizované výměně zkušeností v oblasti písňové klasifikace a katalogizace a to zejména na půdě Mezinárodní rady pro tradiční hudbu (ICTM – UNESCO). V tomto procesu sehrál významnou roli ukrajinský etnomuzikolog Volodymyr Hošovskyj, pracující již pomocí „ samočinného počítače“. Domníval se, že prostřednictvím jednotného vědeckého jazyka je možné dospět k vytvoření univerzálně použitelného systému klasifikace a tím i katalogizace lidových písní různých národů.
Eva VIČAROVÁ (Katedra muzikologie, FF UP v Olomouci): Skladatelská generace 1920–1930 a duchovní hudba
Referát představí tvorbu skladatelů, kteří se realizovali v žánru duchovní hudby, a to jak v době před rokem 1989, tak v 90. letech minulého století. Bude se jednat o Jarmila Burghausera, Petra Ebena, Svatopluka Havelku, Ilju Hurníka, Miloslava Ištvana, Zdeňka, Lukáše, Aloise Piňose, Ladislava Simona, Luboše Sluku, Zdeňka Šestáka, Antonína Tučapského a Zdeňka Zouhara.
Miloš ZAPLETAL (Ústav historických věd FPF Slezské univerzity): „Fysiologická hudba“ a česká hudební kritika dvacátých let
Příspěvek se zabývá krátkými, ale pozoruhodnými dějinami konceptu tzv. fysiologické hudby. Svůj původ má tento koncept ve fenomenologické hudební estetice Paula Bekkera, a zejména v jeho eseji Physiologische Musik (1922). Důležitou roli však hrál v debatách o Nové hudbě, které probíhaly v meziválečném Československu a jimiž reagovala starší i nejmladší generace českých hudebních kritiků a skladatelů na aktuální avantgardní tendence přicházející ze západu po roce 1920. Různorodě pojímaný koncept „fysiologické hudby“ tak namnoze sloužil vymezení soudobé „německé“ hudební avantgardy (Hindemith, Hába, Křenek) vůči duchu „české“ hudby.
